Jak řešit společné bydlení po rozvodu

Příběh manželského páru, který se po rozvodu nedokázal dohodnout, komu zůstane dům a kdo se z něj odstěhuje


V naší pravidelné rubrice s názvem Příběhy z advokátní kanceláře dnes otiskujeme případ, o němž nám vyprávěl advokát Petr Pavlík.

Příběhů, které začínají tím, že si manželé za společného života pořídí rodinný dům, v němž chtějí spokojeně dožít, je dnes nespočet. Jejich konce však bývají různé.
Při uzavírání manželství totiž nikdo nemá a ani nemůže mít záruku, jak dlouho vztah vydrží. Podle statistik se dnes rozvádí každé druhé manželství; přesto, s takovým koncem asi dopředu málokdo počítá.
Dlouhodobě spokojené manželství se může změnit prakticky ze dne na den. Velmi často k tomu postačí i krátkodobá známost jednoho z manželů. Situace může rychle vyústit až v rozvod. Přesně to se stalo podnikateli, který se plně věnoval své práci a nepřipouštěl si, že je doma něco v nepořádku.
Manželé se už před rozvodem nedokázali dohodnout na otázce bydlení v rodinném domku a nebyli toho schopni ani několik měsíců poté, co je soud rozvedl. Samotným rozvodem se totiž na společném bydlení manželů prakticky nic nemění, tedy pokud není provedeno jejich majetkové vypořádání, které je možné učinit buď dohodou, nebo rozhodnutím soudu. Místo dohody došlo v tomto případě po rozvodu na nejrůznější naschvály; například na výměnu klíčů. Něco takového je samozřejmě protiprávní, neboť oba bývalí manželé mají na dům stejná práva, stejně jako povinnosti spojené s jeho užíváním. Druhý z manželů byl v tomto případě ze zákona oprávněn si zpřístupnit dům svépomocí.
Pokud nadále nepřichází v úvahu společné bydlení, jako v našem případě, mají bývalí manželé celou řadu možností, jak se po rozvodu vypořádat.
Reálné rozdělení domu, kdy by mohl každý z manželů užívat výlučně jednu jeho část se samostatným vchodem a veškerým příslušenstvím, je z technického hlediska možné jen zcela ojediněle, i když by asi leckdy bylo optimální. S tímto rozdělením totiž nikdo nepočítá, stejně jako nepočítá s rozdělením jiných věcí, například automobilu nebo televizoru.
Je tedy nutné stanovit, kdo bude nadále vlastníkem rodinného domu a zpravidla i za jakých podmínek. Finanční vypořádání v našem případě představovalo problém. Obě strany měly totiž rozdílné představy o tom, jak vysokou náhradu požadovat.
Cenu domu lze zjistit poměrně snadno znaleckým posudkem, alespoň cenu administrativní, která ovšem nemusí být směrodatná. Větší význam pro stanovení ceny nemovitosti má v tomto případě cena obvyklá, takzvaná tržní. Tu lze zjistit jednak odborným posouzením, například od realitní kanceláře, která působí v daném místě a má přehled o cenách podobných nemovitostí, nebo rovněž odhadcem majetku. Není bez zajímavosti, že právě tržní cena může být nižší než cena administrativní.

Dohodněte se na znalci

Nejlepší je, když se bývalí manželé na znalci předem dohodnou a oba jsou pak jeho šetření přítomni. V opačném případě hrozí, že bude závěr znalce druhou stranou zpochybněn, přestože je mnohdy evidentní, že se tak děje pouze účelově.
V našem případě dospěli bývalí manželé k závěru, že dům prodají. Nechali si zjistit administrativní i obvyklou cenu nemovitosti a nabídli ji prostřednictvím realitní kanceláře. Získané prostředky chtějí pochopitelně obratem investovat do nového bydlení. Toto řešení je výhodné pro oba, protože prodejem urychlili řešení problémů spojených s rozvodem, což soud naopak často komplikuje.

***

Co z toho plyne?

Nejlépe ještě před rozvodem manželství nebo i případně po něm je vždy dobré se mimosoudně dohodnout o otázkách bydlení v rodinném domě či jiné nemovitosti po rozvodu manželství. Tento způsob, i když mnohdy za cenu oboustranných kompromisů, bývá zpravidla pro oba manžele rychlejší a levnější než mnohdy velmi zdlouhavé a komplikované soudní řízení.

Lidové noviny, 11. 01. 2005, Archiv LN